Nevídaně temné kreslené vtipy vypraví o narcistní společnosti

Doba, kdy nás kreslené vtipy dokázaly svým humorem srazit na kolena už je zřejmě pryč a většina toho, s čím se můžeme setkat v novinách nebo časopisech se nachází na dvou pólech - konzervativním a nevkusném. V tomto kontextu je islandský autor Hugleikur Dagsson naprosto osvěžujícím, i když šíleným zjevem. V Česku od něj nedávno vyšla druhá kniha (první: A tomu se mám smát, 2008) nazvaná A to je nějaký vtip...? (2009).

Jeho vtipy se blíží pólu nevkusu, v jejich pozadí je ale znát obrovský nahled a inteligentní pozorování současné společnosti. Už jsem s tím možná otravný, ale zase v tom vidím Lipovetskyho éru prázdnoty a Laschovu naricistickou osobnost. Svět, jak ho vidí Dagsson, je totiž plný sobecký individuí, jejichž život je redukovaný na vykonávání základních lidských potřeb - především pak na sex a výměnu látkovou. Minimalistická forma kresby, která vytváří dojem, že lidé jsou jacísi anonymní splývající červíci, kteří se navzájem zabíjejí, požírají a souloží spolu, navíc dodává celému Dagssonovu záměru další rozměr.

Ani Dagsson se nevyhne vtipům čistě na efekt, které mají prostě šokovat svou brutalitou, explicitností a absurdností, za některými se ale skrývá mnohem víc. Vedle sebe tak najdete kameňákový vtip, v němž muž vtrhne do ložnice a nad podivným propletencem v manželské posteli se podivuje: "To snad ne! Moje žena! Můj nejlepší přítel! Moje máma! Můj pes! Santa Claus!", i podstatně hlubokomyslnější kousky, jako je ten s mužem, který za slunného dnes seká trávník vedle krásného rodinného domku a sám pro sebe si říká: "Jsem obklopen temnotou."