Ani ta zahnědlá kapka nezbyla

Týjo. Je to víc než půl roku, co jsem naposledy něco vyplodil na svůj blog. Za tu dobu se toho stalo tolik, že to ani nemá cenu všechno psát. Především jsem od 1. dubna zaměstnaný, což by mohlo posloužit jako dobrá výmluva, proč jsem sem tak dlouho nic nenapsal. Na druhou stranu budu možná od ledna zpátky na volné noze, a je tedy jistá šance, že se verbální průjem vrátí.

Zatím mi totiž pro můj blog nezbývá ani ta poslední zahnědlá kapka. Pravidelná grafomanská dávka v podobě muni.cz, denní provoz tiskového odboru, kde chvíle zdánlivého klidu střídají příběhy nefalšovaného šílenství, nestíhání analýzy mediálního obrazu univerzity, nejrůznější PR projekty na univerzitě od těch už tradičních, jako je Muni Extra a Absolvent, až po některé úplně nové, a pak také pozůstatek jarních obav z nezaměstnanosti v podobě víkendových večerů u PR textů pro jednu agenturu a focení jihomoravských sklípků pro vinařský klub.

Chci si už dlouho napsat povídku, ale nejdřív se potřebuju zastavit!

Šok z xenofobního arcibiskupa Graubnera

Možná mi to někteří (jihomoravští) kamarádi nebudou věřit, ale až do pravě minulé neděle jsem nikdy naživo neviděl celou mši. Nebudu zapírat, bylo to zajímavé vidět celý ten rituál a poslouchat čtení z Bible. Na člověka dýchne něco z posvátné atmosféry a cítí jistou úctu. Když ovšem s kázáním na mši v zastoupení za místního faráře vystoupil arcibiskup Jan Graubner, měl jsem chuť odejít. Netuším, jak vypadá kázání normálně, ale nic tak xenofobního už jsem dlouho neslyšel.

V okamžiku, kdy Graubner začal kázání s tím, že když nebudeme dost věřit, můžeme tu mít zemětřesení podobně jako v Chile, vzbudil u mě zatím jen pozvednutí pravého obočí. Když ale spustil o islámském nebezpečí a množících se muslimech v Německu, kteří jednoho dne ve volbách přehlasují normální Němce a zavedou právo šaría, začalo se mi dělat špatně.

Přišlo mi to zvlášť tristní v kontextu článků, které jsem nedávno psal o pravicovém extrémismu. Neonacisté totiž zejména v západní Evropě přestávají být těmi magory vzpomínajícími Hitlera, které nevolí nikdo jiný než hrstka magorů někde v Sasku. Opouštějí svou nacistickou antisemitskou rétoriku a stavějí na základech islamofobie, Izrael se pro ně dokonce podle politologa Mareše stává jakousi hrází Západu.

Jako by Graubner věděl, že by mohl znít podobně jako oni, a v průběhu svého kázání vycítil potřebu se od takových extrémistů distancovat. Moje otázka ale je: k čemu jinému taková rétorika povede, než ke strachu a odporu, jaký se snaží vyvolat kamuflovaní neonacisté? Když někdo bude obyčejným lidem z vesnice v kostele vykládat "mrazivý" vtip o tureckém chlapečkovi, jehož tatínek sice ještě pracuje pro Němce, ale on už to dělat nebude, naopak Němci budou pracovat pro něj, co jiného to může vyvolat než obavy z každého, kdo je ve tváři trochu tmavší než studený středoevropan?

Jistě že arcibiskupův recept není sem muslimy nepouštět nebo je zabíjet (nebo to aspoň na kázání neříkal), ale mít děti... spoustu dětí. Má také pravdu v tom, že jinak se naše kultura obtížně zachová (nicméně jde zřejmě o poměrně přirozený proces: z delší perspektivy vždycky nějaké kultury přicházely a zase odcházely nahrazovány těmi vitálnějšími). Muslimové se totiž podle sociologů těžko asimilují a dokonce i těžko integrují, udržují si svou marginalitu a neučí se jazyky. Pokud si ale církev opravu myslí, že realizovatelným řešením pro naši degenerovanou kulturu je přestat používat kondomy a množit se jak králíci, jsou naivní.

Ve své pohodlnosti se už těžko dostaneme na průměr přes 2,0 dítěte na ženu. Trik bude v tom pouštět sem ty "správné" imigranty. Sociolog Ivo Možný mi asi před rokem v interview říkal, že Česku jsou stále špatně využívaným potenciálem Ukrajinci a Vietnamci. První na asimilaci (můžou se z nich stát bezezbytku Češi), druzí pro integraci (zcela nesplynou, ale žijí tolerantně vedle a doplňují to, co domácí nezvládají). Na to bychom se měli zaměřit (a samozřejmě nějaké ty děti bychom dál mít mohli taky), ale z toho, že se někde budou v kostelech strašit lidi Islámem, nemůže být nic víc než průšvih.

Foto: Michal Maňas. Fotografie podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 2.5 Generic

Nevídaně temné kreslené vtipy vypraví o narcistní společnosti

Doba, kdy nás kreslené vtipy dokázaly svým humorem srazit na kolena už je zřejmě pryč a většina toho, s čím se můžeme setkat v novinách nebo časopisech se nachází na dvou pólech - konzervativním a nevkusném. V tomto kontextu je islandský autor Hugleikur Dagsson naprosto osvěžujícím, i když šíleným zjevem. V Česku od něj nedávno vyšla druhá kniha (první: A tomu se mám smát, 2008) nazvaná A to je nějaký vtip...? (2009).

Jeho vtipy se blíží pólu nevkusu, v jejich pozadí je ale znát obrovský nahled a inteligentní pozorování současné společnosti. Už jsem s tím možná otravný, ale zase v tom vidím Lipovetskyho éru prázdnoty a Laschovu naricistickou osobnost. Svět, jak ho vidí Dagsson, je totiž plný sobecký individuí, jejichž život je redukovaný na vykonávání základních lidských potřeb - především pak na sex a výměnu látkovou. Minimalistická forma kresby, která vytváří dojem, že lidé jsou jacísi anonymní splývající červíci, kteří se navzájem zabíjejí, požírají a souloží spolu, navíc dodává celému Dagssonovu záměru další rozměr.

Ani Dagsson se nevyhne vtipům čistě na efekt, které mají prostě šokovat svou brutalitou, explicitností a absurdností, za některými se ale skrývá mnohem víc. Vedle sebe tak najdete kameňákový vtip, v němž muž vtrhne do ložnice a nad podivným propletencem v manželské posteli se podivuje: "To snad ne! Moje žena! Můj nejlepší přítel! Moje máma! Můj pes! Santa Claus!", i podstatně hlubokomyslnější kousky, jako je ten s mužem, který za slunného dnes seká trávník vedle krásného rodinného domku a sám pro sebe si říká: "Jsem obklopen temnotou."

Báseň dne

Jednoho dne se ukáže
Že ti na tvářích roste les
V podpaždí jezevec meles meles
Za krkem lišák vulpes vulpes
V podobě ohanbí tě vábí les slovy:
Hop! Kotoul přes pařez
Zabloudíš v polévce
Vlasy ve výlevce ti připomenou džungli
Tak dlouho a důkladně budeš pronásledovat
Zakutálenou minci až tě najdou
Někde v keřích s nosem u země
Nehybného tichého s očima s očima

Ty syčáci: Les vábí

Zlej, zlej poručík

Nicolas Cage se v posledních letech změnil v jednoho z nejvíc politováníhodných béčkařů. Na sklonku loňského roku se na něj ale usmálo štěstí a dostal roli ve filmu, kterému nejen, že nevadí, že nikdy nebyl herec víc než dvou tří výrazů, ale dokonce to od něj to vyžaduje.

Bad Lieutanant připomíná klasiky kriminálních filmů o policajtovi drsňákovi, ovšem s několika háčky. První háček: ten policajt je pěknej bastard a stejně mu fandíte. Ano, žádná velká novinka. Antihrdiny už se naučil používat i Hollywood (i když je má tendence napravovat nebo aspoň vrhat do pochyb). Jenže druhý háček: celej film je ten policajt sjetej, protože má po zranění nesnesitelnou bolest v zádech, odpojuje od kyslíku staré babky, krade fet z policejních skladů a na místech činu, má halucinace a dostává šílené záchvaty smíchu. Třetí háček: rozhodně se z toho stavu nesnaží dostat.

Přičtěte si k tomu, že celou dobu chodí s obrovskou bouchačkou strčenou za opasek na přední straně kalhot a každou chvíli ji vráží někomu do ksichtu, a musíte to vidět :)

Klíčovou dírkou

Náhodou jsem asi po roce zabrousil mezi svoje povídky a objevil dva rozepsané kousky - jedna skoro hotová, ale nic moc a druhá slibná, ale potřebující ještě hodně invence a času. Napsal jsem proto něco nového - dost krátkého na to, aby mi psaní netrvalo moc dlouho a aby to někdo zvládl přečíst. TADY to je.

Napomahači zločinu z Pirate Bay

Nechovám žádné velké sympatie k týpkům, co provozovali švédskou Pirate Bay, protože si udělali docela výdělečnou živnost z něčeho, co je minimálně na hranici zákona. Na druhou stranu, ale nejsem schopen akceptovat argumenty některých právníků, proč bylo jejich odsouzení za napomáhání zločinu (poskytli lidem přístup k nelegálně získanému obsahu chráněnému autorským právem) spravedlivé.

Michael Bogdan dnes na konferenci Cyberspace přirovnával zprostředkování linků ke stažení nelegálně získaných filmů k podání zbraně vrahovi. Když mu v diskuzi kdosi oponoval, že když budete na svých stránkách upozorňovat na obchody s whiskou, přičemž někde ji budou destilovat nelegálně, tak se přece ničeho nedopoušíte. Bogdan se i u toho příkladu domnívá, že byste stejně mohli být považováni za napomahače zločinu.

To je nebezpečná věc, kterou považuju za základní nepochopení reality kyberprostoru. Chce mi tím Bogdan říct, že pokud bych si na svůj blog dal link na Pirate Bay, mohli by mě poslat bručet, protože jsem napomáhal zločinu. Někdo se přes můj web dostal na stránku, jejímž prostřednictvím spáchal zločin. V Bogdanově metafoře jsem vlastně vraha poslal za člověkem, který mu podal zbraň, kterou někoho zabil.

Opravu tohle myslí právníci vážně? A co s člověkem, který linkuje na můj blog? Stanete se moji milí odkazující kamarádi taky spolupachateli, když dám na konec toho příspěvku link na Pirate Bay? A co když sem napíšu: "Hlavně nic nestahujte na téhle zlé adrese http://thepiratebay.org/, je to opravdu moc moc zlé, děti!!!"?